Hudba: Alexander Zemlinsky (1871–1942)
Libreto: Leo Feld (1869–1924) podle novely Gottfrieda Kellera (1819–1890)
V německém originále s českými a anglickými titulky.
„Jedná se o dokonale krásnou partituru,“ vystihl jednoduše a přesně nejmenovaný kritik britského časopisu Gramophone v pořadí čtvrtou operu Alexandra Zemlinského Šaty dělají člověka. Půvabné dílo na pomezí komedie a alegorické pohádky, jež vzniklo na libreto Lea Felda podle novely švýcarského spisovatele Gottfrieda Kellera Lidé seldwylští, začíná v momentě, kdy se na náměstí provinčního a snad i trochu nudného městečka Goldachu, jehož obyvatelé žijí v neustálém očekávání romanticky vzrušující události, která by vnesla do jejich poklidné biedermeierovské existence trochu neklidu velkého světa, objeví tajemný, elegantní kočár s ještě tajemnějším, romanticky vyhlížejícím cizincem. A i když dobře oblečený krejčovský tovaryš Wenzel Strapinski, kterého kočí z pomsty za nedostatečné spropitné představí jako polského hraběte, neřekne ani slovo, začnou se v Goldachu dít věci dosud nevídané: městská honorace Wenzelovi nadbíhá, hostí ho, zahrnuje jej dárky, do romantického cizince se zamiluje dcera místního radního Nettchen, s níž se Wenzel dokonce zasnoubí. Jen rozený pochybovač a odvržený milenec Melchior Böhni si povšimne věcí, které nesedí, a začne na vlastní pěst pátrat…
Stejně jako další Zemlinského opery i tato vyniká nádherou a jemností orchestrálních barev a naplno využívá prostoru, který jí nabízí nejednoznačnost Kellerovy hry, jež osciluje mezi zdáním a skutečností. Partitura nese inspiraci průzračnosti hudby Mozarta, stejně jako tajuplnosti a zvukomalebnosti Mahlerových symfonií. Navíc v momentě, kdy se zdá, že je vše ztraceno, nastupuje – jako v každém správném pohádkovém příběhu – šťastný, hudebně velkolepý konec.
Zemlinsky pracoval na opeře Šaty dělají člověka v letech 1907 až 1909, v době, kdy na pozvání svého přítele a duchovního rádce Gustava Mahlera krátce působil ve vídeňské Dvorní opeře. V roce 1910 pak provedl další zásadní úpravy, například snížil počet dějství ze tří na dvě. První verze opery měla premiéru 2. prosince 1910 ve vídeňské Volksoper, kde Zemlinsky v té době působil jako kapelník, než se stal v roce 1911 na šestnáct let hudebním ředitelem Nového německého divadla v Praze. Právě pro uvedení na této scéně operu o dvanáct let později přepracoval a 20. dubna 1922 premiéroval její druhou verzi, jež se na tutéž scénu – dnes Státní opery – vrací po 101 letech. Novodobou premiéru zde nastuduje nizozemská režisérka Jetske Mijnssen, kritikou oslavovaná jako umělkyně, jež dokáže „zviditelnit hudbu“. Dirigentské taktovky se ujme Litevka Giedrė Šlekytė, jejíž kalendář aktuálně zdobí spolupráce s Berlínskou či Bavorskou státní operou nebo drážďanskou Semperoper. Z té přichází i hlavní představitel Wenzela Strapinského, americký tenorista Joseph Dennis, od roku 2018 sólista této přední německé operní scény a mimo jiné laureát Metropolitan Opera National Council Auditions 2015. V roli Nettchen mu bude sekundovat čerstvá držitelka Ceny Thálie, sopranistka Jana Sibera.
rozhovor s režisérkou Jetske Mijnssen
rozhovor s dirigentkou Giedrė Šlekytė
