Kaprálová

O programu

Kaprálová napsala Vojenskou Symfonietu op. 11 jako absolventskou práci v roce 1937 a věnovala ji československému prezidentovi Edvardovi Benešovi. Toto dílo poprvé uvedla Česká filharmonie pod taktovkou samotné skladatelky, a to na koncertě pořádaném Ženskou národní radou v Praze v Paláci Lucerna dne 26. listopadu 1937. Díky velkému úspěchu zahájila Kaprálová tímto dílem i festival ISCM v Londýně (1938), kdy vedla orchestr BBC.

O premiéře Vojenské symfoniety se můžeme dozvědět více díky dochované korespondece V. Kaprálové vydané pod názvem Dopisy domů: korespondence rodičům z let 1935–1940. Toronto: THE KAPRALOVA SOCIETY, ©2015:

Dopisy č. 66 a 72
Tak už sedím ve svém bejváčku (vedle mě Dezik – pes), celá utrmácená a ráda, že už to mám za sebou. Ten koncert ani né, ten by se mohl opakovat, ale tu cestu, běhání s tím, hádání se s pí. Plamínkovou, etc. Nezapomeňte mně posílat všechny kritiky, zvláště německé. Do pana presidenta jsem stále zamilovaná a zároveň zoufalá, že ho tak honem asi nebudu vidět. Abych tedy Vám, hlavně tatovi napsala, jak to s ním bylo, tedy opakuji: Když mě tam sluha za ním uvedl, měla ho v práci nějaká tajemnice Žen. rady a otravovala ho dlouhým povidáním o programu letošního roku nebo něco pod. Když skončila, vzala mě Plamínková za rameno a povídá: „Tak a zde Vám představuji, pane presidente, tu naší skladatelku a dirigentku.” Pan president se uklonil a já mu povidám: „Pane presidente, nevím, co bych já Vám řekla, než snad to, že jsem dnes v sedmém nebi.“ On se zasmál, potřásl mně rukou a předal paní Haně, které jsem řekla, že jsem velmi potěšena tou ctí, že ji poznávám. Pak začaly zase tím jednotvárným úředním hlasem všelijaké pokladní a pod., ale najednou pan president ani je nedoposlouchal, rozrazil jejich kruh (já stála skromně vzadu a jen jsem ho hltala očima, polo se usmívajíc a polo „bečíc“) a šel ke mně. Že mně musí ještě poděkovat za věnování. Mu že se to líbilo, „ovšem musíme počkat, co řeknou v novinách páni odborníci“. Plamínková, která zůstala vyjeveně koukat, že jim v polou řeči utekl, si ho zase přitáhla (totiž se postavila mezi něj a mě) a zase začala nějaké to své zajimavé kafrání. A teď bylo z toho všeho to nejhezčí místo, které se prostě nedá popsat. Pan president si skrytě vzdychl a podival se na mě tak rozpustile, klukovsky, šelmovsky – s pohledem, který vyjadřoval: ach jo, máme to s těma slečnama zde trápení, ale kdo se dá na vojnu, musí bojovat, i když má před sebou tak hrozného vojáka, jako je pí. senátorka Plamínková. A při tom smrtelně zvážněl a postavil se do pozoru. Bylo v těch dvou kontrastech něco tak komického, nejprve to uličnictví a pak ta vážnost, že jsem se za zády pí. Plamínkové musela hrozně chechtat, což on viděl. A tu potřetí najednou ji přeruší a povidá: „No tak mně ty všechny zprávy, paní senátorko, napište a uvidíme, co se dá dělat,“ a při tom ji obešel a – vrátil se potřetí ke mně, kde zahájil rozhovor tím, že: „Vy jste byla Novákovou žačkou, že ano.“ „Prosím ano. – Nyní jsem v Paříži.“ „Ták??“ „Ano, já jsem totiž dostala stipendium francouzské vlády, a tak čerpám do plic trochu toho mezinárodního vzduchu.“ „No, to je hezké! Tak jen dále, ať zase o Vás něco uslyším, a tedy naposledy – sbohem a mějte se velmi hezky.“ To mě držel asi 5 minut za ruku a srdečně mně jí potřásal a já jenom koukala a koukala a byla opravdu až v tom sedmém nebi. Paní Hana mně rovněž ještě jednou potřásla pravicí a pan president odešel. Dosáhl toho, že nyní asi bych mu nejraději věnovala všechny své skladby, kterých by bylo tolik, že by mně musel ouředně zakázat komponovat.

Vždycky jako s uděláním zapomenu, co bylo s tím mojím dirigováním na koncertě. No to, že mně (v polovičce) tam ten pitomej trombonista vletěl o 6 taktů dříve, to snad poznals, táto, sám. Držel se toho houževnatě pak asi 40 t. To mě dopálilo (né ztrémovalo, ale dopálilo), a tak jsem ten konec už nedovedla tak procítit jako při generálce a z nich to vytáhnout. Nezadirigovala jsem si tedy s takovým gustem jako dopoledne, poněvadž to gusto obyčejně přicházelo po expozici v provedení, a tam to ten mezulán zvoral. No, však si to v Londýně vynahradím.