Vzdálený zvuk

Slovo režiséra Timofeje Kuljabina
Vzdálený zvuk je pro mne příběhem dnešního světa, odehrávajícím se v neurčitém, životem pulsujícím, moderním evropském městě. Fritz je dobře známý profesor konzervatoře se skladatelskými ambicemi, Grete, jeho studentka a láska, mladá dívka z chudého předměstí. Stejně jako ve Schrekerově libretu jsme i v našem pojetí svědky vztahu dvou lidí a přihlížíme jejich třem setkáním a opětovným odloučením, mezi nimiž uběhne vždy několik let. Tento příběh však pro mne není vyprávěním o romantické lásce a klamných iluzích, ale zamyšlením se nad podstatou a právy skutečného talentu. O to více, pokud takový talent náleží ženě.“

Vzdálený zvuk
Hudba a libreto: Franz Schreker (1878–1934)

Nenajde smysl svého života ten, kdo honí se za přeludem a neposlouchá své srdce. Takové je jedno z poselství velkolepé opery Franze Schrekera Vzdálený zvuk (Der ferne Klang), ve které se obsese najít svůj životní ideál nakonec stává příčinou selhání v poznání opravdové krásy. „Před očima se mi vznáší vznešený, veliký cíl, ale musím být volný – volný!“ zpívá hlavní hrdina – ambiciózní skladatel Fritz – v prvním jednání své dívce Gretě, jež ho oddaně miluje, a dopouští se tak fatální chyby, která zamíchá kartami osudů obou hlavních protagonistů.

Krása Schrekerovy hudby si nic nezadá s velkolepostí wagnerovských či straussovských partitur, zůstává však neustále v „à la debussyovském“ pohybu. Od první vteřiny doslova trhá srdce posluchače na kousky, hlasy se nesou v pianissimech vysoko nad orchestrem a publikum přestává dýchat pohlceno krásou. Navíc si Schreker pohrává i se sluchovou perspektivou. Jeho práci se zvukem trefně popsal světoznámý německý dirigent Ingo Metzmacher. Přirovnal ji k principu jakýchsi akustických kamer, kde posluchač stojí uprostřed a neustále se tak pohybuje mezi čtyřmi až pěti zvukovými zdroji. Můžete se tak těšit na sbor schovaný za scénou či malé ansámbly rozeseté v tajných zákoutích. Schrekerovy opery se přibližují rozhlasovým hrám, jistému druhu zvukové montáže. I v tomto ohledu jsou pro posluchače naprosto fascinujícím zážitkem.

číst více

Za vznikem opery Vzdálený zvuk stojí zřejmě Schrekerovo náhlé milostné vzplanutí ke Grete Jonasz, časté návštěvnici vídeňských (přesněji řečeno döblingských) uměleckých salonů. Zda šlo jen o platonické poblouznění či něco víc, můžeme pouze spekulovat, avšak otisk této události lze vystopovat ve jméně hlavní hrdinky Grete. Na opeře začal autor pracovat už v letech 1902–1903, první skici se však nesetkaly s velkým pochopením jeho učitele Roberta Fuchse, a tak skladatel práci přerušil. Novou inspiraci mu vlilo do žil zhlédnutí Straussovy Salome v roce 1905. Jako první dokončil orchestrální mezihru s názvem Nachtstück, kterou v roce 1909 premiéroval ve Vídni český dirigent a skladatel Oskar Nedbal. Úspěch tohoto provedení motivoval Schrekera k dokomponování celé opery, což se mu podařilo za neuvěřitelné čtyři týdny. Cesta na operní jeviště však trvala ještě celé tři roky. Dílo mělo být původně uvedeno ve Vídni, po odchodu uměleckého ředitele Dvorní opery Felixe Weingartnera v roce 1911 pro ni však musel Schreker hledat nové uplatnění. Našel jej ve Frankfurtu nad Mohanem. Premiéra Vzdáleného zvuku se zde uskutečnila 18. srpna 1912. Naprosto bezprecedentní úspěch katapultoval syna židovského fotografa z Čech a rakouské aristokratické katoličky na výsluní hudební avantgardy, na němž setrval až do třicátých let 20. století. Poté, co ho nacisté zařadili mezi „nežádoucí skladatele“, zmizela jeho hudba na dlouhá desetiletí z koncertních pódií i operních domů.

Vzdálený zvuk je o naší odvěké touze dělat správná životní rozhodnutí a dotýká se i sociálních a etických témat – kritiky umění pro umění či upřímného zkoumání záhad lidské sexuality. Fritz se stává naším zrcadlem, neboť stejně jako on i my často hledáme inspiraci v povrchnostech a stejně jako jemu nám trvá někdy příliš dlouho pochopit, že touto cestou k cíli nikdy nedojdeme. Opera v sobě navíc skrývá i jistý pohádkový aspekt: skladatel totiž transformuje síly zla do role Staré dámy či Dr. Vigelia. „Pro mě byla tahle opera zjevením, […] doslova jsem se v té smyslně dusné, vášnivé hudbě utápěl. Doprovázela celý můj život. Znám z ní každou notu a udělala ze mě jiného člověka... Neustále o ní sním a samozřejmě ji dokonale chápu,“ vyjádřil se o tomto díle jeden z největších umělců 20. století klavírista Svjatoslav Richter.

Prvního uvedení díla v Čechách se ujal šéf opery Nového německého divadla v Praze Alexander Zemlinsky, premiéra se konala v jeho nastudování 20. května 1920. Do Prahy se tedy tento mysteriózní příběh vrací po více něž sto letech.

číst méně