Svatá Zuzana
Hudba: Paul Hindemith (1895–1963)
Libreto: August Stramm (1874–1915)
Psal se červen roku 1921 a ve Stuttgartu způsobily naprostý skandál premiéry dvou jednoaktovek tehdy pětadvacetiletého rodáka z Hanau Paula Hindemitha: Mörder, Hoffnung der Frauen (Vrah, naděje žen, 1919) podle divadelní hry Oskara Kokoschky a Das Nusch-Nuschi (Nuš-Nuši, 1920) na libreto Franze Bleie. Stejného přijetí se 26. března 1922 dočkala ve Frankfurtu i Sancta Susanna (Svatá Zuzana), rovněž opera o jednom dějství, kterou Hindemith zkomponoval na libreto Augusta Stramma za pouhé dva týdny na přelomu ledna a února 1921. Dílo, ve kterém jeptiška podlehne svým erotickým fantaziím a je za to společenstvím řádových sester nemilosrdně zatracena, je autorovým vyrovnáním se s expresionismem, a to nejen tematicky, ale i díky volbě hudebních prostředků, jež atakují hranice tonality. Známý kritik a estetik Theodor W. Adorno se o Svaté Zuzaně v roce 1922 vyjádřil takto: „Je obdivuhodné, jak Hindemith ve svém nejvyzrálejším jevištním díle dokáže vytvořit tematický příval orchestrálního proudu, široce vyklenuté vokální melodie, dusno jarní noci i blížící se katastrofu z této jediné základní síly zhuštěné do smyslově-plastické určitosti, která se v jeho rukách přetváří v symbol živočišného instinktu.“
Děj opery vypráví o mladé jeptišce Zuzaně, jejíž erotické fantazie podnítí legenda o dívce, která v rouše Evině během noci, „kdy noční vítr zpíval a květy bušily“, objala a zlíbala obraz Krista na kříži a za své rouhání byla pohřbena zaživa. Vzrušená Zuzana rozepne před oltářem své roucho, strhne si čepec a do vlasů jí spadne velký černý pavouk. V transu odmítne výzvu řádových sester činit pokání a vybídne je, aby jí nachystaly stejný osud: „Za dvorem leží kameny! Měly byste mi zeď postavit!“
Světovou premiéru Svaté Zuzanny nastudoval ve Frankfurtu pozdější Hindemithův tchán, dirigent Ludwig Rottenberg. Fritz Busch, který ve Stuttgartu premiéroval Vraha, naděje žen a Nuš-Nuši, odmítl operu provést pro její rouhačský obsah. V Praze v Novém německém divadle uvedl kompletní triptych v režii Louise Labera 3. března 1923 Alexander Zemlinsky. Státní opera nabídne v koncertním provedení Svatou Zuzanu v německém originále s českými titulky pod taktovkou Karstena Januschkeho, jenž sbíral profesionální zkušenosti ve Vídeňské státní opeře, Divadle na Vídeňce, Losangeleské opeře nebo na Bayreuthském festivalu a aktuálně má za sebou úspěšné debuty v Bavorské státní opeře nebo v Semperově opeře v Drážďanech.
Florentinská tragédie
Hudba: Alexander Zemlinsky (1871–1942)
Libreto: Max Meyerfeld (1875–1940) podle literární předlohy Oscara Wilda (1854–1900)
Eine florentinische Tragödie (Florentinská tragédie) se řadí k nejpozoruhodnějším operním dílům první poloviny 20. století, což naznačila již světová premiéra 30. ledna 1917 ve Stuttgartu. Kritici se tehdy o Zemlinského čtvrté opeře vyjadřovali jako o „zářivém obrazu tónů, na který hudební svět čekal od uvedení Straussovy Salome“. Oscar Wilde (mimochodem autor činoherní předlohy Salome) rozepsal své drama Florentinská tragédie v roce 1893 a záměrně píšeme „rozepsal“, neboť ze zamýšlené celovečerní divadelní hry se nakonec dochovalo pouze první dějství. Jejímu dokončení zabránil dvouletý trest vězení a nucených prací, ke kterému byl Wilde odsouzen kvůli milostnému poměru s Alfredem „Bosie“ Douglasem. Ve své době podráždil tento fragment smysly hned několika velkých hudebních osobností, například Giacoma Pucciniho, Ferruccia Busoniho nebo Sergeje Prokofjeva v opeře Maddalena z roku 1911. Zemlinsky se tímto dramatem odklonil od pohádkových námětů svých prvních tří oper: Saremy (1897), Es war einmal (Bylo-nebylo, 1900) a Der Traumgörge (Snílek Jirka, 1905–1906). Renesanční, šedesátiminutová freska o žárlivosti, inspirovaná milostným trojúhelníkem Gustav Mahler (kupec Simone), Alma Mahler (Simoneho žena Bianca) a Walter Gropius (její milenec – mladý florentský vévoda Guido Bardi), překypuje obrovskou škálou dramatických poloh i napětím na hranici hororu a nabízí překvapivé rozuzlení.
Zajímavostí je, že ve světové premiéře ve Stuttgartu si roli Guida Bardiho zazpíval rodák ze severočeského Mostu Rudolf Ritter. Simoneho ztvárnil německý barytonista Felix Fleischer-Janczak a jeho ženu Biancu uznávaná wagnerovská heroina Helene Wildbrunn. Alexander Zemlinsky uvedl Florentinskou tragédii v Novém německém divadle v Praze 4. března 1917 v režii Fritze Bondyho. Odtud vedla její cesta do vídeňské Dvorní opery, kde zazněla 27. dubna 1917. Zemlinsky se k Wildovým textům později ještě jednou vrátil, a to v opeře Trpaslík, jejíž předlohou se stala povídka Infantčiny narozeniny. Florentinská tragédie zazní v koncertním provedení v německém originále s českými titulky.
