„Mít lokty je samo o sobě k ničemu. Člověk musí také vědět, jak je použít.“
Alexander Zemlinsky
Alexander Zemlinsky
14/10/1871 Vídeň,
15/03/1942 Larchmont, USA
Biografie
Zemlinského rodiče se setkali ve Vídni. Clara Semo pocházela ze Sarajeva, předkové Adolfa Zemlinszkého sem přišli z Horních Uher (dnešního východního Slovenska). Jméno znělo původně Semlinsky, skladatelův otec si ho ovšem pomaďarštil a připojil nikdy nedoložený šlechtický predikát „von“. Clara Semo pocházela z muslimsko-židovské rodiny, Adolf von Zemlinszky byl katolík, kvůli své ženě však konvertoval k židovství. Vzali se 8. ledna 1871 v sefardské synagoze, Alexander přišel na svět 14. října. Následovala dcera Bianca, která žila pouhý měsíc. Další dcera Mathilda se narodila roku 1877 jako dvojče s chlapcem Matthiasem, o němž nic dalšího nevíme. Alexander vyrůstal ve vídeňské čtvrti Leopoldstadt, charakteristické četným židovským obyvatelstvem. Otec pracoval jako sekretář v sefardské synagoze, která dodržovala staré turecké a hispánské tradice. Zde získal mladý Zemlinsky své první hudební zkušenosti v synagogálním sboru. Ve třinácti se stal vzorným žákem konzervatoře Společnosti přátel hudby, kterou absolvoval roku 1892 Symfonií d moll. Ve skladbách z tohoto období (například v Triu pro klarinet, violoncello a klavír d moll op. 3 z roku 1896) je patrná skladatelova spřízněnost s hudbou Johannese Brahmse (1833–1897).
Přítel na celý život
„Zůstal i po mnoha letech stále takovým člověkem, že kdykoli potřebuji radu, snažím si představit, jak by se zachoval právě on.“ (Arnold Schönberg)
S Arnoldem Schönbergem (1874–1951) se Zemlinsky seznámil pravděpodobně v roce 1895. Oba skladatele pak až do Zemlinského smrti v roce 1942 pojilo hluboké osobní i profesní přátelství, navzdory veškerým zkouškám, které jim život připravil. O pouhé tři roky starší Zemlinsky se stal Schönbergovým učitelem a později také švagrem, když se Schönberg v roce 1901 oženil se Zemlinského sestrou Mathildou. Zemlinsky nejenže uvedl Schönberga do hudebního života Vídně, ale učil jej kompozici, revidoval s ním jeho skladby, a některé z nich dokonce provedl. V rámci výuky vytvořil Schönberg mimo jiné klavírní výtah k Zemlinského první opeře Sarema z roku 1897. Spojovaly je i náboženské otázky. Roku 1898 konvertoval Schönberg k protestantismu, Zemlinsky tak učinil o rok později. Kolem roku 1902 se Schönberg začal postupně vymaňovat ze Zemlinského kompozičního vlivu a rozhodl se jít vlastní cestou, jejíž radikalita později vedla k hlubokým estetickým rozdílům. Dvě symfonické básně, Schönbergův Pelléas a Mélisanda z let 1902–1903 a Zemlinského Mořská víla (Die Seejungfrau) podle pohádky Hanse Christiana Andersena (1805–1875), dokončená v roce 1905, dokumentují proměnu osobního stylu obou autorů. Společný zájem o soudobou hudbu však zůstal a v roce 1904 vyústil ve Vídni v založení Spolku tvůrčích hudebníků (Vereinigung schaffender Tonkünstler).
Od kapelníka operety k vedení opery v Praze
„Všechno na světě by bylo krásné, kdyby neexistovaly operety.“
(Alexander Zemlinsky)
První dirigentské zkušenosti získal Zemlinsky v raném mládí při řízení synagogálního sboru a v orchestru Polyhymnia, který založil (Schönberg v něm hrál na violoncello, prý „stejně vášnivě jako falešně“, ale to jistě nebyl jediný důvod krátké životnosti kapely). Roku 1900 přišel Zemlinsky o otce a musel se postarat o živobytí rodiny. Stal se kapelníkem operetního Carlova divadla. Práce v něm se mu sice dost zajídala, nasbíral při ní však zkušenosti, které později mnohonásobně zúročil – ať už jako autor, divadelní šéf, nebo dirigent. Z Carlova divadla přešel do Lidové opery (Volksoper), krátce také působil v Divadle na Vídeňce. Roku 1907 ho angažoval Gustav Mahler (1860–1911) do vídeňské Dvorní opery. Mahlerův odchod do New Yorku v roce 1908 však změnil situaci: s jeho nástupcem Felixem Weingartnerem (1863–1942) se Zemlinsky neshodl a vrátil se do Volksoper. A pak přišla Praha: „Alexander von Zemlinsky, proslavený vídeňský dirigent a skladatel, je angažován ředitelem Heinrichem Tewelesem jako první kapelník. Angažmá zahájí 1. září 1911.“
Novým ředitelem Nového německého divadla (NND) v Praze se stal po smrti Angela Neumanna (1838–1910) Heinrich Teweles (1856–1927), rodilý Pražan, jenž v divadle za Neumannova vedení pracoval jako dramaturg a důvěrně znal pražský kulturní život i jako novinář. Teweles si byl dostatečně vědom, že pro udržení úrovně opery potřebuje mít progresivní uměleckou osobnost – dnes bychom řekli osobnost s „vizí“. Zemlinsky už měl jméno nejen jako dirigent, ale také jako operní skladatel. „Povoláním Alexandra von Zemlinského do funkce prvního kapelníka a poradce ředitelství v hudebních záležitostech odpadla všem, jimž leží budoucnost naší opery na srdci, velká starost. Aniž bychom chtěli soudit předem, můžeme se z této volby jen radovat. Neboť se Zemlinským nenastupuje na nejzodpovědnější místo našeho hudebního života dirigent vybraný jen náhodně z houfu více nebo méně známých kapelníků, nýbrž autorita a osobnost s jasným profilem, nositel jména, které zároveň znamená program. Program skutečného, žádnému směru poplatného hudebníka, umělce, který nezná koncese vůči sobě ani jiným a který se jeví nejen schopný plnit uložené mu úlohy, nýbrž stát se i v širším smyslu hlavou všech, kteří jsou spojeni společnými hudebními zájmy,“ vítal Zemlinského pražský německý tisk v dubnu 1911. V září roku 1911 se Zemlinsky s plným odhodláním pustil do práce. První představení ve vyprodaném NND řídil 24. září 1911, byl to Beethovenův Fidelio. „Šli jsme domů s vědomím, že díla našich mistrů teď budou v dobrých rukou,“ komentoval Zemlinského výkon Felix Adler v Bohemii.
Praha 1911–1927
„Styl jeho provádění hudby je v nejlepším slova smyslu ona ‚vídeňská tradice‘ hudební interpretace, jejímž posledním představitelem byl Gustav Mahler. Podstatou tohoto stylu je největší svoboda při bezpodmínečné čistotě a přirozenosti. Specifičností Zemlinského dirigování je ryzí věcnost. [...]“ (Heinrich Jalowetz)
Ve své první sezoně Zemlinsky nově nastudoval Tannhäusera, Čarostřelce, Valkýru, Kouzelnou flétnu, Figarovu svatbu, Lohengrina, Tristana a Isoldu a Mistry pěvce norimberské. Celkem během svého šestnáctiletého působení v NND (1911–1927) osobně uvedl na šedesát oper. Zemlinského velkou hudební láskou byl Mozart a jeho údajně prvním pražským přáním bylo získat „Pultklavier“ pro provozování Mozartových oper. Vedle operních produkcí dirigoval rovněž filharmonické koncerty a působil jako klavírista. Podařilo se mu udržet tradici kvalitních kapelníků, kterou v NND založil Angelo Neumann. Za Zemlinského éry působili v Praze, byť třeba krátkodobě, Pietro von Stermich, Eugen Szenkar, Rudolf Götz, Bruno Zilzer, Werner Wolff, Stefan Strasser nebo Siegfried Theumann. Zemlinsky také uvedl v NND vůbec poprvé českou operu, byť v německém překladu: byla to v roce 1924 Smetanova Hubička, následujícího roku Prodaná nevěsta a roku 1926 Janáčkova Její pastorkyňa. Ze slovanských oper se zde hrál za jeho éry ještě Čajkovského Evžen Oněgin. Nastudoval také Hindemithova Cardillaca a jeho tři aktovky (Vrah, naděje žen / Svatá Zuzana / Nusch-Nuschi), Křenkovu operu Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), Vzdálený zvuk (Der ferne Klang) a Hledače pokladů (Der Schatzgräber) Franze Schrekera nebo Mrtvé město (Die tote Stadt), Polykratův prsten (Der Ring des Polykrates) a Violantu Ericha Wolfganga Korngolda. Do hudební historie se pak zapsala světová premiéra monodramatu Arnolda Schönberga Očekávání (Erwartung) v roce 1924. A samozřejmě nechyběly ani Zemlinského opery, byť času na komponování bylo málo: Bylo nebylo (Es war einmal, 1912 a 1915), Florentinská tragédie (Eine florentinische Tragödie, 1917), Šaty dělají člověka (Kleider machen Leute, premiéra nového znění v roce 1922) a Trpaslík (Der Zwerg, 1926). V roce 1934 pak uvedl Zemlinského nástupce Georg Szell (1897–1970) ještě operu Křídový kruh (Der Kreidekreis).
Během svého působení v Praze se Zemlinsky zapojil také do dalších oblastí hudebního života – pedagogických či organizačních. Dvakrát byl zvolen rektorem Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst (1920–1922, 1924–1927), kde rovněž vyučoval dirigování a kompozici. V roce 1922 byl jedním ze zakládajících členů pražské pobočky vídeňského Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen), jehož se stal předsedou. Výbor dále tvořili dirigenti Václav Talich, Heinrich Jalowetz, skladatel Fidelio Fritz Finke a několik zainteresovaných (a jinak užitečných) nehudebníků, mezi nimi astronom a amatérský komorní hráč Georg (Jiří) Alter, jehož organizační talent přišel spolku velmi vhod. Po Schönbergově odchodu do Berlína na Hudební akademii převzala pražská pobočka funkci zaniklého vídeňského spolku a roku 1924 se integrovala do československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu jako její německá podsekce. Schönbergova idea dala vzniknout také českému Spolku pro moderní hudbu, u jehož zrodu stáli v roce 1920 skladatelé Vítězslav Novák, Josef Suk, Otakar Ostrčil, Karel Boleslav Jirák, Václav Štěpán, Boleslav Vomáčka, Ladislav Vycpálek, houslista Karel Hoffmann, dirigenti Václav Talich a Vincenc Maixner a režisér Ota Zítek.
Filharmonické koncerty
„Jestliže je dnešní hudební Praha veskrze moderně orientovaná, jestliže naleznou Schönberg, Debussy, Stravinskij a dokonce Anton v. Webern a Alban Berg v Praze širší a chápavější publikum než jinde, je to zásluha cílevědomé, krok za krokem postupující činnosti Zemlinského. Není jen hlavou německého tábora, také Češi ho zvou k dirigování koncertů, čeští dirigenti se učí na jeho příkladu a upřímně uznávají jeho autoritu.“ (Felix Adler)
Mezinárodně uznávaným dirigentem se stal Alexander Zemlinsky právě v Praze. Jeho předchůdce v ředitelské funkci Angelo Neumann zavedl od roku 1887 pravidelné abonentní koncerty divadelního orchestru, které se v průběhu let staly významnou součástí pražského hudebního života. Zemlinsky řídil svůj první 23. listopadu 1911, se Schubertovou Nedokončenou a Beethovenovou Osudovou. Základ repertoáru filharmonických koncertů za řízení Zemlinského tvořili Beethoven, Brahms a Bruckner, téměř v každé sezoně zazněl Mahler, často Richard Strauss. Schönbergovi uvedl písně s orchestrem, orchestrální verzi Zjasněné noci, zopakoval Pelléa a Mélisandu a roku 1921 zazněly pod Zemlinského taktovkou poprvé v Čechách Písně z Gurre. Hrál díla Franze Schrekera, Ericha Wolfganga Korngolda, Stravinského (Pták Ohnivák, Pulcinella), na program zařadil také Ravela (La Valse), Viktora Ullmanna (dnes ztracená Symfonická fantazie), Erwina Schulhoffa (Variace na vlastní téma), Hanse Schimmerlinga (cyklus písní Květy třešní), scény z Wozzecka Albana Berga a z opery Paula Dukase Adriana a Modrovous. Český skladatel byl na programu filharmonických koncertů jen jedinkrát – 30. září 1924 hrál Dvořákův Violoncellový koncert Emanuel Feuermann. Ze slovanských autorů uvedl Zemlinsky vedle Dvořáka pouze Pátou symfonii Petra Iljiče Čajkovského.
Roku 1924 se v Praze uskutečnil festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, spojený s oslavami dvojitého jubilea Bedřicha Smetany. Festivalový program záměrně stavěl do konfrontace dílo zakladatele české moderní hudby a díla nejnovější doby. V jeho rámci zazněla 4. června světová premiéra Zemlinského Lyrické symfonie se sólisty Tilly de Garmo a Josefem Schwarzem. Program doplnily Chorální předehry Johanna Sebastiana Bacha v Schönbergově úpravě a 6. června se uskutečnila již zmíněná premiéra Schönbergova Očekávání, s Marií Gutheil-Schoder v titulní roli Ženy. (Původně měl zaznít fragment Mahlerovy Desáté symfonie, ale provozovací práva byla vázána na premiéru ve Vídni. Ta se uskutečnila 14. října téhož roku, v Praze pak Desátou Alexander Zemlinsky zařadil na mimořádný filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla hned 11. prosince 1924.)
Lyrická symfonie
„V létě jsem něco napsal, je to něco jako Píseň o zemi. Název ještě nemám. Je to sedm souvisejících písní pro baryton, soprán a orchestr, bez přerušení. Ještě dodělávám instrumentaci,“ napsal Zemlinsky 19. září 1922 Emilu Hertzkovi, řediteli vídeňského vydavatelství Universal Edition. Lyrická symfonie na texty Rabíndranátha Thákura (1861–1941) je mnohými považována za Zemlinského stěžejní dílo. Je blízkou příbuznou Mahlerovy Písně o zemi, nejen námětem a volbou textů, ale také koncepcí a zpracováním. K premiéře přitom vůbec nemuselo dojít. Originální rukopis se roku 1923 ztratil kdesi mezi Berlínem a Vídní. Zemlinsky ho odesílal po částech dirigentu Heinrichu Jalowetzovi do Berlína, ten měl vyhotovit klavírní výtah a poslat ho, rovněž po částech, do Vídně do nakladatelství Universal Edition. Největší část díla tam však nedorazila a premiéra chystaná ve Vídni na 23. října musela být zrušena. Ztracený manuskript se objevil počátkem prosince v Berlíně, o nálezu vyrozumělo Zemlinského ředitelství berlínské pošty. Díky šťastnému nálezu si pak Praha mohla 4. června 1924 připsat světovou premiéru.
Odchod z Prahy, mrak nad Evropou a exil
Dne 24. června 1927 se Zemlinsky s Prahou rozloučil, jak jinak než Mozartovou Figarovou svatbou. Odešel do Krollovy opery v Berlíně, tehdy nejprogresivnější německé operní scény, jejímž šéfem se stal v roce 1927 Otto Klemperer (1885–1973). Ten si dirigentské ostruhy vysloužil rovněž v Praze, se Zemlinským se však v NND na přelomu sezon 1910–1911 minuli. Šestapadesátiletý Zemlinsky se ale necítil v ansámblu dobře. Byl zde obklopen galaxií mladých hvězd, například o dvacet let mladším Fritzem Zweigem (1893–1984) nebo šéfem Klempererem, který byl mladší o čtrnáct let. Navíc mu Klemperer přiděloval pouze málo výrazných příležitostí; ačkoli na svém předchozím působišti v Kolíně uvedl jeho Trpaslíka, v Krollově opeře se žádný Zemlinsky nehrál.
Zemlinsky ovšem nepřišel do Berlína ve vhodnou dobu. Krollova opera byla trnem v oku stoupencům stále více se roztahujícího nacionálního socialismu. Když Klemperer zařadil na program 7. června 1930 dvě Schönbergova díla, Šťastnou ruku a Očekávání, mohl konečně Zemlinsky ukázat své dirigentské umění. S nacismem sympatizující Paul Zschorlich v Deutsche Zeitung ale hned psal o „židovském bratříčkování“: „Schönberg je autodidakt, a co víc, švagr Alexandra Zemlinského, kapelníka Krollovy opery… Schönbergova ‚tvorba‘ je popřením veškeré německé hudební kultury, ničením vkusu, citu, tradice… Uvádět Schönberga je jako otevřít veřejnosti sklad kokainu. Kokain je jed. A Schönbergova hudba je kokain. A vůbec nejhorší je, že to publikum strpí, je trpělivé jako ovečky a dělá, jako by tomu rozumělo.“
Roku 1929 zemřela Zemlinskému manželka Ida a zůstal sám s dcerkou Hansi. Útěchu hledal v nové rodině. Se svou druhou ženou Luisou Sachsel (1900–1992) se seznámil roku 1914, když přišla předzpívat v Praze do sboru. Její rodina pocházela z Nového Bydžova, ale Luisa se narodila roku 1900 na Ukrajině, kde hledal její otec obživu. Roku 1907 se však vrátili do rodných Čech. Zemlinského vztah s Luisou trval řadu let, veřejně se k němu přiznal po Idině smrti. Jako svatební dar začal pro Luisu komponovat operu podle hry Alfreda Henschkeho, píšícího pod pseudonymem Klabund (1890–1928) Křídový kruh (Der Kreidekreis).
Dne 3. července 1931 byla Krollova opera úředním zásahem zrušena. Zemlinskému zbylo komponování, přerušované koncertními dirigentskými úkoly. Zajížděl i do Prahy, 19. ledna 1933 zde řídil Beethovenovu Devátou symfonii s Českou filharmonií (za jedenáct dní nato se stal Adolf Hitler říšským kancléřem). V únoru téhož roku měl v Praze dva další koncerty, jeden wagnerovský, do nějž byl mimo jiné příznačně zařazen monolog Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských „Bláznovství, všude jen bláznovství“, na druhém řídil Beethovenovu Missu solemnis. V českém Národním divadle dirigoval 23. a 29. dubna 1933 Tannhäusera a stal se jedním z mála zahraničních interpretů, kteří tuto možnost v ND dostali. V rámci oslav výročí 150 let od otevření Stavovského divadla pak ještě na jaře 1933 řídil v NND Mozartovu Figarovu svatbu.
V říjnu 1933 začaly zkoušky Křídového kruhu v Curychu, kde působil Zemlinského žák Robert Kolisko (1891–1974). Premiéra v curyšském Městském divadle se uskutečnila 14. října 1933. V té době Zemlinsky opustil Berlín, vrátil se do rodné Vídně a přijal místo dirigenta Vídeňského koncertního orchestru. Ostré výpady v Německu se ale množily „Zemlinsky je vlk v beránčím rouše, který se pod pláštíkem seriózního skladatele opět pokouší propašovávat hudbu, jejíž propagátoři (Schönberg a Schreker) konečně opustili Německo. Přitakáme-li Zemlinskému, budou tito pánové opět požadovat, abychom je vzali na milost,“ zněl jeden z mírnějších hlasů namířených proti Zemlinskému. Přesto si ještě čtyři německá města troufla Křídový kruh uvést. Premiéra se uskutečnila 16. ledna 1934 v tehdy pruském Štětíně, ale tamní přehorlivý úředník ihned další provozování zakázal, neboť „obsah kusu odporuje myšlení německého národa…“ Městské divadlo ve Štětíně muselo předat záležitost k rozhodnutí říšskému dramaturgovi. Ten operu pod podmínkou některých škrtů a zmírnění textových pasáží prohlásil za nezávadnou, „čímž dalšímu uvádění opery také v dalších městech nestojí nic v cestě“. Následovaly premiéry v Coburgu, 23. ledna v Berlíně (opera zde dosáhla 21 repríz), 25. ledna v Norimberku. V únoru se přidal rakouský Štýrský Hradec, v NND v Praze byla opera v nastudování George Szella uvedena 9. prosince 1934. Večer předtím uvedl Zemlinsky s Českou filharmonií Mahlerovu Druhou symfonii. Oba večery patřily k posledním radostem jeho uměleckého života. V Rakousku přestávalo být bezpečno a po zavraždění kancléře Engelberta Dollfusse (1892–1934) nastal nejvyšší čas k útěku. Navíc Vídeňský koncertní orchestr po čtyřech letech z finančních důvodů skončil a Zemlinsky zůstal bez místa.
Na útěku
„Jdu s tebou.“
(Alexander Zemlinsky své ženě, 1938)
Schönberg opustil Evropu roku 1933, ale Zemlinsky ještě několik let váhal. Dne 12. března 1938 se Rakousko definitivně připojilo k Hitlerově říši. V polovině září odjel Zemlinsky s rodinou do Prahy a na základě domovského práva, které mu udělila středočeská obec Strančice, zažádal o vystěhovalecký pas. Zápis o zaplacení 2000 korun se dochoval ve strančické kronice, kuriózně mezi příjmem 205 korun za stavební poplatky a výdajem 67 korun za deset žárovek pro veřejné osvětlení. Ony dva tisíce byly směšná částka ve srovnání s 27 000 říšských marek, takzvanou „říšskou daní z úniku“, což bylo rafinované opatření, které mělo zabránit vývozu kapitálu. V polovině prosince se Zemlinsky s dcerou Johannou a druhou manželkou Luise nalodil v Rotterdamu a 23. prosince 1938 přistál ve Spojených státech. V zavazadle vezl rozpracovanou partituru opery Král Kandaules (Der König Kandaules).
Dirigent Metropolitní opery Artur Bodanzky (1877–1939) přesvědčil New York Times, aby otiskly opěvující celostránkový článek s titulkem „Zemlinsky Comes to Live Here!“ („Zemlinsky se k nám stěhuje!“) a zařídil pro skladatele smlouvu s hudebním nakladatelem. Zemlinského životní síly však byly vyčerpány. V polovině roku 1939 ho postihl první záchvat mrtvice. Zužoval se i okruh těch, o které se (protože neuměl anglicky) mohl v cizině opřít – v listopadu 1939 zemřel Artur Bodanzky, v prosinci 1940 Louisin bratr Otto, který přijel do Ameriky před Zemlinskými a morálně a finančně jim pomáhal. Schönberg žil v Los Angeles a mohli si jen psát. Setkali se pouze jednou, když Schönberg dirigoval v New Yorku provedení svého Pierrota lunaire. Poslední ručně psaný dopis Schönbergovi z konce roku 1939 zní: „Milý Schönbergu, brzy po příjezdu do New Yorku jsem onemocněl vážnou nervovou chorobou, navíc nám hned bylo jasné, že v tomto městě nezůstaneme, a nyní je jisté, že odjedeme na západ. S příchodem prvního jarního dne odtud odjíždíme. Několik měsíců jsem ležel ve velkých bolestech. To, co jsme ve Vídni zažili a viděli, nás mohlo přivést k jedinému závěru: k úplnému nervovému zhroucení. Jakmile budu moci, napíšu vám více. […]“
Naděje na uvedení Krále Kandaula padla. Nejen nacistické Německo hlídalo „mravní stránku“ uměleckých děl. I v prudérní Americe vadil sexuální podtext námětu opery. Zklamaný skladatel rozpracované dílo odložil a rozvrhl nový operní plán, Circe, dopsal však pouze první dějství. V prosinci 1940 utrpěl další záchvat a už se nezotavil. Zemřel 15. března 1942, čtyři dny poté, co s Luisou přesídlili do nového domu v Larchmontu, kde si sliboval uniknout newyorskému hluku. Roku 1985 byl jeho popel převezen do rodného Rakouska a uložen na vídeňském Centrálním hřbitově.
Operní skladatel
„V opeře je jako doma.“
(Franz Werfel)
„Zabývám se teď myšlenkou na operu,“ psal Zemlinsky Arnoldu Schönbergovi v roce 1902. „Myslím, že z toho něco bude. Mám jen nápad, nebo spíš postavu k nápadu, víc nic, ještě žádný děj. Jen krátce: ‚Ubohý Petr‘, to jest idealistický mladý blouznivec nebo snílek (ještě nevím, z jakého prostředí), strašně touží po lásce, a celý krátký život zůstane nemilován. Nejen ženami, jeho snům prostě nikdo nerozumí, protože je úplně jiný než všichni okolo. Přítel, milenka, všichni se od něj od začátku odvracejí s posměchem, možná se ho i bojí a nedůvěřují mu. Jenom matka v něj možná pořád ještě věří, doufá, že život zvládne, ale přesto se jeho chabou povahou utrápí k smrti, a on z toho zemře taky.“ Opera Ubohý Petr napsána nikdy nebyla, avšak nápad zhudebnit pocity senzitivního, fyzicky nepřitažlivého muže v sobě nese mnoho typických rysů dalších Zemlinského operních děl: psychologické pozadí, inspiraci pohádkovými příběhy a erotické, sexuální motivy.
První Zemlinského operou byla Sarema, která měla premiéru 10. října 1897 ve Dvorní opeře v Mnichově. Předlohou jí byla dramatická báseň Růže z Kavkazu německého dramatika Rudolfa von Gottschalla (1823–1909). Tragický milostný příběh autor umístil do roku 1841 na kavkazskou pevnost, mezi Rusy a Čerkesy. Námět zapadal do atmosféry přelomu století, kdy středoevropští umělci obdivovali Dálný východ a jakoukoli exotiku. Libreto bylo společným dílem Alexandra a Adolfa Zemlinských a podílel se na něm i Schönberg. Kritiky shodně psaly o Zemlinského bezprostředním a přirozeném divadelním cítění: „Skvostný, vždy ušlechtilý je orchestrální zvuk. Zvláště je třeba vyzdvihnout dramatický rys této hudby, který svědčí o rozhodném jevištnímu talentu.“
Druhá opera, Bylo nebylo (Es war einmal), měla premiéru 22. ledna 1900 ve vídeňské Dvorní opeře. Libreto podle pohádky dánského autora Holgera Drachmanna (1846–1908) vytvořil Maximilian Singer (1857–1928). Singerova postava zůstává poněkud záhadná – není známo, jak se s ním Zemlinsky seznámil. Operu nastudoval sám Mahler a z dvanácti představení přenechal pouze jediné Josefu Hellmesbergerovi (1855–1907). Dopřál mladému kolegovi i skvělé obsazení: Princeznu zpívala Selma Kurz, Prince Erik Schmedes, Krále Franz von Reichenberg a Kašpara český basista Vilém Heš, který přišel do Dvorní opery roku 1897 spolu s Mahlerem, s nímž už pracoval v Hamburku. Zemlinsky „má ještě všechny chyby mládí,“ psala jedna z kritik a pokračovala: „Míří do nebes a často přecení síly. V jeho hudbě je také ještě příliš rozumu. Mudruje v tónech a ztrácí tím nezávislost… Občas je bombastický a vyjadřuje se těžkopádně… Bude muset dozrát, usadit se. Zatím nepřekonal muzikantská klackovitá léta. Chce být originální a v nejzmatenější mystické hudební řeči se pak stává eklektikem, napůl wagneriánem s manýrami romantické hudební školy. Ale jako málokdo jiný má na to, darovat operním jevištím něco řádného, velkého a pozoruhodného.“
V roce premiéry Bylo nebylo se Zemlinsky seznámil s Almou Schindlerovou (1879–1964). Alma ho již dříve viděla dirigovat, když v únoru 1900 řídil svou kantátu na text Paula Heyseho (1830–1914) Pohřeb jara (Beerdigung des Frühlings). Z koncertu si však odnesla zcela jiné dojmy než hudební. Zemlinsky vypadal jako „karikatura – bez brady, s vyvalenýma očima a příliš divokými pohyby,“ zapsala si do deníku. Osobní setkání o dva týdny později nezapůsobilo jinak: „Je strašně ošklivý…, ale přece se mi na něm něco líbilo.“ V rozhovoru přišli na to, že sdílejí obdiv k Wagnerovu Tristanovi. Zemlinsky se stal Alminým učitelem (k nelibosti její matky) a – zamiloval se do ní. Podivný vztah, v němž představoval objekt Alminých střídavých nálad, posměchu, ponižování a laskání, trval asi rok. Pak se provdala za Gustava Mahlera.
Mahler také přijal Zemlinského další operu Snílek Jirka (Der Traumgörge) na libreto Lea Felda (1869–1924). V květnu 1907 se v tisku oznamovalo, že se premiéra chystá na 4. října, což byl den císařových jmenin, kdy se už tradičně ve Dvorní opeře uváděla novinka nebo jinak pozoruhodné dílo (roku 1896 to například byla Prodaná nevěsta a rok nato Dalibor). Podivnosti toku informací mezi „zámkem a podzámčím“ naznačuje fakt, že v aktech Dvorní opery je teprve 7. června zaneseno přijetí libreta a klavírního výtahu opery a poznámka o chystaném datu premiéry 4. října se v nich objevuje až v srpnu 1907. Premiéra se však neuskutečnila, v prosinci se objevila zpráva, že se s ní počítá na konec ledna 1908 s poznámkou, že „dílo je enormně obtížné. Jak nás ujišťují účinkující, je studium Tristana a Isoldy proti tomu hračka.“ V té době došlo ve Dvorní opeře ke změně vedení – Gustava Mahlera od ledna 1908 vystřídal Felix von Weingartner (1863–1942), který se vůči éře svého předchůdce vyhranil například tím, že okamžitě stáhl Mahlerem nastudované inscenace Mozartových oper, a Weingartnerově repertoárové politice padla za oběť i Zemlinského opera. Mahler k tomu Zemlinskému napsal ze Spojených států: „Bohužel se Vaše dobrodružství s novým vedením dalo očekávat. Přesto bych nevěřil, že pan W. bude svůj slib, že především uvede nějakou Vaši operu, beze všeho ignorovat.“ Snílek Jiřík čekal na uvedení přes sedmdesát let: teprve 11. října 1980 operu nastudovala opera v Norimberku.
Hudební komedie Šaty dělají člověka (Kleider machen Leute), opět na libreto Lea Felda podle Gottfrieda Kellera (1819–1890), měla premiéru v Zemlinského nastudování 2. prosince 1910 ve vídeňské Lidové opeře. „Neustále se volá po komických operách, ale ty se podaří málokdy. Naší nervózní uspěchané době schází naivní duše, skladatelům přirozenost a prostota cítění,“ vystihla situaci komického žánru kritika. „Bez dávky melodické dráždivosti není hudba takové opery životaschopná a nejpropletenější, nejvyumělkovanější konstrukce za použití nejkomplikovanější moderní techniky a sebeduchaplnější nahromadění hudebních výrazových prostředků nedokáže nabídnout náhradu.“ Zemlinsky se později k opeře vrátil a novou verzi premiéroval roku 1922 v Praze v Novém německém divadle.
Další opera, Florentinská tragédie (Eine Florentinische Tragödie) podle Oscara Wilda (1854–1900), měla premiéru 30. ledna 1917 ve Stuttgartu, 4. března 1917 zazněla v autorově nastudování v Praze a teprve po pražské premiéře se díky novému řediteli Hansi Gregorovi (1866–1945) dostala na scénu vídeňské Dvorní opery, kde měla premiéru 27. dubna 1917. Ve Vídni byla uvedena společně s baletem o jednom dějství Klein Idas Blumen (u nás jako Helenčiny květiny) podle Hanse Christiana Andersena (1805–1875) s hudbou Paula von Klenau (1883–1946); zatímco Florentinská tragédie po pěti představeních z repertoáru zmizela, Klenauův „rozkošný baletek“ se hrál až do roku 1940. Vztah Zemlinského a Dvorní opery zůstal problematický. V průběhu let jí nabídl šest svých děl, za jeho života však uvedla v roce 1923 už jen jednoaktovku Trpaslík.
Opera Trpaslík (Der Zwerg) je adaptací příběhu o deformovaném otrokovi, který se zamiluje do krásné španělské princezny – další zjevná náhrada za Almu. Trpaslík byl poprvé uveden v květnu 1922 v Kolíně, jeho pražskou premiéru 28. května 1926 svěřil Zemlinsky nově angažovanému Wilhelmu Steinbergovi (1899–1978). Předlohu poskytl opět Oscar Wilde; jeho povídku Infantčiny narozeniny pod názvem Der Zwerg und die Infantin (Trpaslík a princezna) zhudebnili (jako pantomimu, respektive balet) před Zemlinským také Franz Schreker (1878–1934) a Bernhard Sekles (1872–1934). Pražská premiéra byla poznamenána odřeknutím představitele hlavní role, norského tenoristy Karla Aagarda Østviga (zpíval pak reprízy), ale plnohodnotně zaskočil Franz Fellner a představení vyvolalo spontánní nadšení. „Zemlinského partitura je dílo mistra. Tato hudba je zbavená hypertrofie moderní opery, nezakrývá nahotu rouchem rozmazaných zvuků, nepomáhá si klopýtáním přes mrtvá místa bez nápadu, je tu a máme dojem, že tomu jinak nemůže být. Je překvapivě srozumitelná, výrazné motivy se vrývají do paměti, průzračnost orchestru nedovolí na okamžik ztratit nit.“
Těsně před Hitlerovým nástupem k moci dokončil Zemlinsky ještě operu Křídový kruh (Der Kreidekreis) na motivy čínské legendy. Premiéra v curyšském Městském divadle se uskutečnila 14. října 1933. „Byl to silný a poctivý úspěch, jakého dílo při premiéře dosáhlo, a můžeme doufat, že se uchytí i jinde. [...] V osobnosti Zemlinského se potkává obrovská imaginace a vysoce vystupňované umění. V bezpečném vedení hlasu, v jemnosti instrumentace, ve strhující barevnosti, výrazném rytmu a přirozeně plynoucí melodii této partitury se zjevuje mistr, který komplikovaný jevištní aparát zjevně bez námahy ovládá,“ psala kritika. Opera Král Kandaules, jejíž rozpracovanou partituru si přivezl Zemlinsky do USA, se světové premiéry dočkala až v roce 1996 v Hamburku, kdy ji podle particellu dokončil Anthony Beaumont (*1949).
Hudební odkaz
„Vždycky jsem pevně věřil, že to byl skvělý skladatel, a stále v to věřím. Je možné, že jeho čas přijde dříve, než si myslíme.“ (Arnold Schönberg, 1949)
Zemlinského skladby v sobě nenapodobitelným způsobem kombinují hudební trendy první poloviny 20. století. Jeho výrazná umělecká osobnost se schopností skvěle porozumět a interpretovat cizí výrazové formy mu umožnila zajímavě propojit dobové tendence s vlastním hudebním jazykem. Po prvních letech, ve kterých Zemlinského hudba jasně vychází z Brahmse a Wagnera, to byl především Gustav Mahler, kdo měl na mladého umělce zásadní vliv, a to jako skladatel, dirigent i duchovní vzor. Mahler si ostatně Zemlinského rovněž velmi vážil. Skladatel, libretista a Zemlinského žák Rudolf Stefan Hoffmann (1878–1931 nebo 1939) ještě v roce 1910 napsal: „Je [...] nemožné zjistit, zda Zemlinsky patří k Mahlerově klice, nebo Mahler k Zemlinského klice.“ Některé z jeho skladeb mohou evokovat expresivního Strausse ze Salome či Elektry, byť lidsky byl Strauss Zemlinskému pravděpodobně velmi vzdálený. Od konce 20. let se Zemlinsky stále více otevírá hudbě, která nemá své kořeny ve Vídni a nenese v sobě napjatou atmosféru přelomu století. V jeho tvorbě se tak projevuje stylistika Kurta Weilla, Paula Hindemitha, Ernsta Krenka či Albana Berga, který byl – poté, co Zemlinsky a Schönberg na čas přerušili vzájemný kontakt – svému učiteli hudebně i lidsky nejblíž.
Stejně jako Gustav Mahler byl i Zemlinsky ve své době vnímán především jako špičkový dirigent. Nezastupitelná (byť většinou institucionálně nikde ukotvená) byla také jeho role pedagoga. Ovlivnil skutečně celou generaci skladatelů: vedle Arnolda Schönberga a Albana Berga rovněž Antona Weberna, Ericha Wolfganga Korngolda, Hanse Krásu nebo Viktora Ullmanna. Na renesanci jeho tvorby, kterou můžeme pozorovat zhruba od 70. let minulého století, se podílí také Státní opera (dříve Nové německé divadlo), která v roce 1993 uvedla jednoaktovky Florentinská tragédie a Trpaslík (pod názvem Infantčiny narozeniny) a v roce 2000 operu Bylo nebylo. V roce 2021 proběhl u příležitosti 150. výročí narození Alexandra Zemlinského v rámci projektu Musica non grata festival Zemlinsky 150 a v únoru 2023 se do Státní opery vrátila po více než sto letech komická opera Šaty dělají člověka.
Text: Vlasta Reittererová
